Setkávám se s tím stále častěji: „No já jsem web designer, grafiku pro tiskoviny nedělám.“ Nebo „Já se soustředím na tu byznysovou dimenzi, na ten big picture, ale na každodenní management si musíte najít někoho dalšího“. Je vám to také povědomé? A pak se najednou přistihnete, že na postu pro Facebook dělá postupně 5 specialistů a jeden e-mail připravují 4 odborníci. Má to smysl, nebo je to spíš k zbláznění neefektivní?
Když mě to nezabije, tak pomůžu
Jasně, jsem copywriter, ale když je potřeba, seženu si k článku i fotky a vytlačím nějakou drobnou grafiku. Kolega nestíhá a poprosí mě o dořešení nějaké byznysové spolupráce, i když se obsahu dotýká jen okrajově? Jasně, pokud to není imrvére, tak pomůžu nebo rovnou udělám pár kroků navíc, které sice už nespadají do mé specializace, ale celý proces urychlí, než kdybych zase distribuovala drobnou úpravu tamtoho jednomu a drobné poladění onoho druhému. V mnoha organizacích a týmech to ale funguje přesně opačně a mě to neuvěřitelně frustruje.
Chápu, že se nechcete degradovat
Jsem copywriter a content strategist, takže fakt nechci balit zásilky z e-shopu nebo řešit zákaznickou péči – to dá rozum. Musíte si držet nějakou profesní i osobní čest a možnost stát se holkou pro všechno rádi přenecháte mladším, pružnějším a méně zkušeným. Ale tvrdohlavé lpění na tom, že ani o píď nepřekročíte svoji specializaci, je frustrující pro ty, kteří to nakonec ve jménu vyššího dobra vezmou na sebe. Netěší mě, že se ze mě působením okolností stává tak trochu HRista a grafik (asi mám slabou vůli), ale pořád mám pocit, že by najatí odborníci měli klientovi život ulehčovat a nejen vyjmenovávat, co nedělám, na co jsem moc cool nebo vše donekonečna problematizovat.
I’m too sexy for this shit
A teď pár příkladů z praxe:
- Konzultantská firma vám doporučí vytvořit novou pozici a nahirovat lidi. Inzerát si pak ale musíte napsat a rozdistribuovat sami, i když akci vymyslela agentura.
- Vy pak založíte profily na pracovních portálech, nahrajete inzeráty a nastavíte cílení. Poté týden řešíte „příprcy“ od agentury, že je tam potřeba upravit nastavení toho a toho, a vy si říkáte něco o „de*****, kteří si to měli celé udělat od začátku sami“.
- Poptáte projektového manažera, který vám nakonec po půl roce řekne, že řeší spíš ten byznysový pohled a na tu každodenní otravu si máte najít někoho dalšího.
- Já a e-mailař se sladíme, aby vše bylo nachystáno na ranní rozesílku, ale klient do kecacího nástroje napíše, že je potřeba upravit URL v článku, než ho zpromujeme e-mailem. URL samozřejmě umí upravit sám, ale raději čeká půl dne, než se k tomu dostane někdo z nás. Rozesílka samozřejmě včas neodejde.
- Grafik, který navrhoval web, odmítá pracovat na další grafice pro sociální sítě nebo tiskoviny, protože je přece web designér. Tak skončíte s 3 různými grafiky na jednom projektu, kdy každý dělá tu svou malou výseč.
Fachidiocii jsem se už na blogu věnovala před 3 roky a aktuálně mi přijde, že se ještě rozvinula. Došlo také k inflaci různých agentur, kdy jedna dělá jen social a PPC a druhá jen SEO a třetí jen branding. O kvalitním full-servisu si tak můžete nechat jen zdát a když se moc rozkročíte, zjistíte, že živíte 4 různé agentury, 10 freelancerů a do toho ještě kmenové zaměstnance. A pokud nemáte hodně dobře nastavené „procesy“, vyjde z toho jeden předražený galimatyáš, ve kterém navíc každý dělá jen to a ten zas jen tohle. No hned se těším do práce 😊
Jak vnímáte rozdílnou ochotu různých odborníků? Napište mi na Facebooku.
