Hodně dlouho jsem váhala, jestli tohle téma na profesní blog vůbec tahat. Ale jako nikdo z nás nežije ve vzduchoprázdnu, tak i naši práci ovlivňuje náš soukromý život a naopak. A nakonec může moje asi nejosobnější zpověď pomoci jiným psavcům s dítětem – aby se inspirovali, jak to mám já, nebo se poučili z mých chyb. Jelikož takové vylévání srdíčka nevyjde jen na krátký blogpost, rozdělila jsem svoji zkušenost na 2 články: 1. o copywritingu v těhotenství a 2. o copywriting s miminkem/batoletem na světě.
Dvě čárky na testu: Začátek spirály workoholismu
Po prvotním šoku, že už nikdy nic nebude tak jako dřív, a navazujících nezbytných vyšetřeních jsem se ocitla v pro mě nezvyklé situaci. Jelikož jsem se nemohla věnovat svým oblíbeným neřestem, které mi braly poměrně dost času (soirée u piva a dalších dobrot a následné půldenní kocoviny), musela jsem svůj čas naplnit něčím jiným. Vedle čtení až několika knih týdně to byla hlavně práce. Za 9 měsíců těhotenství už ze mě byl regulérní workoholik, který si nakonec vzal počítač i do porodnice.
Jít, nebo nejít na mateřskou?
Takhle otázka pro mě byla jasná, už když jsme dítě plánovali – určitě zvolnit, rozloučit se s problémovými klienty, ale rozhodně pokračovat dál. Nechtělo se mi nechat vlastní obsahovou agenturu v hibernaci a hlavně jsem nechtěla nechat ve štychu své 3 oblíbené klienty, se kterými jsme měli rozjetých docela dost velkých akcí (ano, pocit nenahraditelnosti je mi vlastní 😊. Zároveň jsem na konci dubna (termín jsem měla 8. února) měla odevzdávat novou knihu o copywritingu do nakladatelství a bylo mi jasné, že aby byl výsledek uspokojivý, budu to muset stejně supervizovat až do odeslání do tisku (konec září). Teď už si tím rozhodnutím tak jistá nejsem, ale vše zatím mluví pro to, nechat si alespoň nějaký svůj malý projekt, na kterém si procvičíte mozkové buňky poté, co už popadesáté předčítáte Jak šel Kája Sál na výlet 😊
Zásadní poznání č.1: Pro většinu lidí jste jen nástroj
Jak se blížil termín porodu, začalo se měnit chování kolegů na mých projektech. Obligátní zprávu: „Ahoj Aničko, jak se cítíš?“ už jsem začínala nenávidět, protože po ní obvykle následovalo ještě: „potřeboval/a bych napsat tohle a tohle, stihneš to ještě do porodu?“ Protože, pánové a dámy, – po porodu už bude evidentně konec světa, já mrtvá nebo úplně vykojená a nic kloudnýho už ze mě nikdy nevypadne. Proto je potřeba mě ještě před porodem pořádně sedřít, než ze mě bude jen „matka“. A pak přišel covid – naštěstí i naneštěstí.
Proč naštěstí? Všechno se zastavilo a já měla týden před porodem konečně chvíli klidu, kdy mě každý nemusel ještě honem honem využít, než budu úplně odepsaná a nepoužitelná (naneštěstí proto, že jsem rodila kvůli protipandemickým opatřením bez manžela). Z toho jsem si odnesla poučení, že, až na pár výjimek, jste pro klienty a kolegy pouze nástroj, jak splnit tamto či ono, a nějaké ohledy nebo elementární slušnost nečekejte (v den termínu porodu mi volal pro mě neznámý člověk z nejmenované firmy, pro kterou jsme dělali překlady, s tím, že hned teď potřebuje něco přeložit, a to, že mám dovolenou, ho nezajímá.)
No prostě „sen“. Už jsem fakt měla všech plné zuby – svět si vykašlává covidem nakažené plíce, a každý se přesto soustředí jen na svoje žabomyší úkoly a přikládá jim vesmírnou prioritu. Když se vám narodí dítě, hodí to všechny KPIs apod. ještě do větší perspektivy – opravdu se to neposere a je potřeba lidem opakovat, že „the lack of planning on your side, doesn´t constitute an emergency on my side“. Ale o tom zas ve druhém díle. Jak se píše a pracuje v content marketingu s miminem a posléze akčním batoletem?
